Už při první návštěvě Himaláje v roce 2001 mne v Kathmandu zaujaly cyklistické mapy. Šlo o cyklistickou variantu klasického treku kolem Annapurny a pak o trasu Lhasa – Kathmandu. Obě trasy slibují přejezdy sedel přes 5tis m. nadmořské výšky. V případě trasy kolem Annapurny jde o kombinovanou záležitost, ne všechny úseky jsou sjízdné na kole. V průměru se musí 20-50% denních úseků kolo nést. Trasa Lhasa-Kathmandu naproti tomu vedede celá po silnici. V té době se ještě jednalo o hodně prašnou záležitost, většina trasy vedla po nezpevněných silnicích. Situace se však výrazně zlepšila v posledních několika letech, kdy čínská vláda zainvestovala do asfaltu. Inu stejně jako v dobách Římanů před dvěma tisíci lety, pravidla pro ovládnutí a udržení říše jsou stále stejná. Základem je kvalitní infrastruktura umožnující rychlé přesuny vojáků a zásob. Takže mé rozhodnutí se přikloniklo k té cyklističtější variantě, navíc mne lákal Tibet a navrch návštěva základního tábora Everestu na kole spolu se závěrečným sjezdem 4500 výškových metrů, prý nejdelší na světě.

Hned po přihlášení u nepálské agentury a zaslání 500 dolarů zálohy jsem začal řešit na čem jet? I když podle popisu měla většina trasy vést po asfaltu, silniční kolo jsem přeci jen vyloučil. Na výběr byl tedy buďto zánovní Author Revolt v karbonu s diskovými brzdami na 29“ nebo klasický každodenní dopravník do práce, Apache Blackhwk v hliníku s 26“ a V-brzdami. Mel už hodně naježděno, tak jsem si říkal, že bych pak nemusel platit za přepravu zpět a mohl bych jej tam prodat. Karbon a diskové brzdy se mi tam vozit nechtělo s ohledem na rizika spojená s přepravou (jak prozíravé!). Ovšem zase jet na takový výlet na starém kole, kde může prasknout drát, přetrhne se řetěz, odejde páčka přehazovače... Nakonec jsem koupil stejný ale nový Apache Blackhawk v hliníku s 26“ koly a čelisťovými brzdami , zlevněný loňský model. Vybavil jsem ho nosičem, rohy a počítačem s výškoměrem. Poté co jsem ho složil, seřídil a zajel, tak putoval do stejné krabice ve které přijel z obchodu, včetně všech plastových chrániček. Tak bylo vše rychle a elegantně vyřešeno pro transport.

Cestování s kolem nakonec nebylo až tak složité. Letěl jsem s Turkish aerolines s přestupem v Istambulu rovnou do Kathmandu. Za kolo chtěli přepravní poplatek 80€ a vše dopravili včas a v pořádku kam měli. Ani jsem nemusel využít prostor v krabici, protože hlavní zavazadlo mělo limit 32 kg, který jsem stejně nevyčerpal.

Mailem jsem si ověřil, že v Kathmandu bude čekat člověk z agentury kvůli odvozu kola. Když jsem chtěl číslo na mobil – kvůli plánu B, pokud bychom se tam nepotkali – poslal mi jej s ujištěním, že to opravdu není nutné, že tam určitě budou. Vše klaplo, před letištěm v zástupu všech křičících a strkajících se Nepálců opravdu byla partička s cedulí s mým jménem. Dostal jsem uvítací bílou šálu na krk a jelo se i s kolem v krabici do hotelu. Tady jsme se sešli celá cyklistická partička: dva Němci, dva Italové, Dán, Španěl, Angličanka a Američanka. Jedna noc v Kathmandu ve slušném hotýlku na Thamelu, poslední papírování kvůli vízu do Tibetu, a druhý den se s koly v kabicích jelo zpátky na stejné letiště na let do Lhasy. Tady už to šlo trochu víc ztuha, chaotické odbavení, platba 70$ za kolo, 3 hodiny zpoždění, ale nakonec se přeci jen letělo. Cestou nádherné výhledy na vrchol Everestu prakticky v letové výšce, a za hoďku a půl přistání ve Lhase.

Čekal jsem horské letiště a boudu z prken, přistáli jsme na letišti jako v jekékoliv evropské zemi. Před letištěm parkoviště plné nových audin, mercedesů a toyot. Ve Lhase jsme bydleli v hotelu na vnějším okraji centra, v oblastech nové výstavby. Takže složit kolo a hurá do historického centra. No, až tak moc hurá to nešlo, přeci jen 3600mnm je znát při každém šlápnutí do pedálů. Tři aklimatizační noci ve Lhase, přes den návštěvy pamětihodností, doplnění zásob, opravy kol po transportu – jeden Ital musel měnit oba brzdové disky ohnuté při přepravě letadlem. Naštěstí ve Lhase jsou cykloobchody vybavené jako u nás, není problém cokoliv na kolo, nebo i celé kolo, koupit. Jsou ovšem i drobnější připomínky pokroku, na které se našinec dívá s překvapením, neboť zrovna v Tibetu by je nečekal. Dva příklady z běžného života: v restauraci přivoláte obsluhu s konkrétním požadavkem pomocí tlačítka na vysílači na jídelním lístku. A ve Lhase jsou naprosto běžné stojany s koly k zapůjčení na kartu. Věc, o které si zatím v našich městech můžeme nechat tak akorát zdát. A navrch většina skůtrů ve Lhase jezdí na elektřinu.

V pondělí 13.října konečně vyrážíme na kolech. Jedeme na lehko, všechny věci cestují v doprovodném náklaďáku, s sebou jen sada na opravu kola, svačina, voda a něco na převlečení. Ráno je ještě docela chladno, ale přes den stoupají teploty až ke 20°C. Rychle projíždíme centrem a za chvíli už jsme na předměstí. Cesta ven z Lhasy přes průmyslová předměstí není vůbec pěkná a ni příjemná. Asi půl hodiny se podíráme mezi náklaďáky, kolem nekonečných skladů, montažních hal a prodejen stavebních strojů. Jak se dostaváme dál od města provoz pomalu slábne až nakonec máme silnici sami pro sebe. První – zahřívací – etapa měří 85 km ale prakticky bez převýšení. Jedeme rovinatou krajinou míjíme skromné vesničky a usměvavé vesničany. Končíme ve stejné nadmořské výšce jako Lhasa. Když dojíždíme do tábora, stany už stojí na pěkném místě v bývalém sadu. Dostáváme teplý čaj a k dispozici jsou dokonce i zděné toalety – zídka okolo díry do země.

Druhý den začíná stoupáním hned od tábora. Silnice se vine po úbočí svahu ve stálém stoupání okolo 5%, vhodném pro náklaďáky. Je před námi 1100m převýšení, které mi zabere necelé 3 hodiny soustavného šlapání a ke konci už i lapání po dechu. Vrchol sedla Khamba La je ve výšce 4800mnm. Když dorážím, doprovodné auto nikde. Vítá mne tu jen flegmaticky se tvářící veliký tibetský mastiff. Ačkoliv snad všude na světě jsem na kole narazil na zdivočelé smečky čoklů běsných po cyklistech, tibetští psi jsou zřejmě nějaké výjimečné budhistické plemeno. Uvidíme jich cestou ještě stovky, ale žádný z nich nejeví o cyklisty zaplať pánbůh žádný zájem!

v sedle není žádná možnost koupit něco teplého k pití, ani není kam se schovat. Oblékám na sebe všechno co mám a spouštím se dolů na druhou stranu proti větru. Je děsná zima, silný protivítr, a tak zastavuji u nějaké boudy s výhledem na jezero, kde se čínští turisté fotí a místní Tibeťani jim prodávají suvenýry. Po 10ti minutách je mi ještě větší zima a tak jdu dál dolů. S klesající výškou slábne vítr, trochu se i otepluje, a než kopec úplně skončí vidím náš doprovodný náklaďák s modrým kuchyňským stanem a prostřený stůl k obědu. Odpoledne po obědě pokračuje cesta už víceméně po rovině, objíždíme kolem jezera Yamdrok ve výšce 4500m. Chvíli se snažím pomoct trápící se Američance, beru jí její nesmyslně těžký batoh na nosič a rozrážím jí vítr, ale je to marné. Po dalších 10km stejně končí v doprovodném autě. Tak rychle dojíždím hlavní skupinu a po dalších asi dvou hodinách proti větru vjíždíme společně do tábora na louce s výhledem na jezero a hory. Za plotem pár metrů od stanů zoufale bučí kráva, tak si říkáme, kdo je asi ten její vyvolený a že sprcha by zřejmě nebyla špatná věc. A v tom opravdu přichází nepálský průvodce s informací o sprše zřízené ve druhém malém modrém stanu (v prvním je toaleta).

Ráno vyrážíme na cestu a záhy projíždíme kolem novostaveb nějakých sklo-betonových budov, zřejme administrativní prostory, lehká výroba a sklady, postavené uprostřed pustiny. Za nimi ještě nové obytné bloky . Pravděpodobně čínská snaha o etablování v Tibetu importem čínských pracovních sil. Po celkem krátkém stoupání překonáváme v poledne průsmyk Karo La a vychutnáváme výhledy na tibetskou posvátnou sedmitisícovku Nojin Kangtsang. Po celkem 3hod jízdy končíme na oběd v táboře na náhorní plošině ve výšce přes 4500m. Vedle tábora je malá vesnice. Právě pobíhá sklizeň obilí a tak využívám volné odpoledne k okukování pilně pracujících vesničanů a také k návštěvě jediného místního obchůdku kombinovaného s nálevnou. Nalévá se tu prakticky výhradně tibetské pivo „Lhasa“. Není špatné, zvláště když je dobře chlazené – s čímž ve zdejších podmínkách opravdu není problém. Ačkoliv láhve mají pro nás neobvyklý obsah 650ml, pivo se tu nalévá do malinkých skleniček jak na panáka tvrdého alkoholu. Místní si s nimi neustále přiťukávají a u druhé lahve už mezi námi padají i jazykové bariéry mezi tibetštinou a angličtinou.

Ráno je vzhledem k nadmořské výšce a jasné obloze poměrně velká zima, kdo může natahuje palčáky i návleky na boty. Míjíme kolonu traktorů s přívěsy plnými slámy a svištíme po velmi kvalitní asfaltce přes celkem nízké sedlo Simi La s nadmořskou výškou pouhých 4300m. Za dvě a půl hodiny a po necelých 50km se ubytováváme v hotelu Yeti ve městě Gyantse, ve výšce 4000m. Extrémně suchý a studený vzduch s množstvím prachu zřejmě způsobuje problémy se sliznicemi a třetí den už mi teče při smrkání krev z nosu. Odkládám tedy prohlídku města a hledám lékárnu. Anglicky vysvětluji své potíže nepálskému průvodci, ten je přeloží Tibeťanovi a ten zas čínskému doktorovi. Čínský doktor napíše recept a dávkování, což vysvětlí Tibeťanovi, ten Nepálci a ten opět mně. Že při tom může být něco ztraceno v překladu? Ale no tak, nebuďme malicherní: přípravky tradiční čínské medicíny působí přímo zázračně a třeba prostředek proti průjmu spolehlivě vyléčí angínu .. a naopak. Druhý den kadžopádně nos přestává krvácet.

Radostně tedy ještě ráno doháním prohlídku místního kláštera. Většina poutníků prochází kláštěry se svazky drobných bankovek v rukou aby ke každé sošce Budhy a k obrázkům dalajlámů vhodili nějký ten peníz jako obětinu. Paradoxně tak minulí dalajlámové jsou uctíváni bankovkami s portrétem Mao Ce-tunga, tedy muže, jenž je symbolem režimu kvůli kterému je současný dalajláma v exilu. Dnešním cílem je 100km vzdálené město Shigatse.Cesta vede celý den skoro idylicky po rovině, kolem právě sklízených políček. Nepříjemný je jen vytrvalý protivítr, a tak se střídáme jak to jde na čele a daří se udžovat cestovní rychlost ke 30km/hod. Město Shigatse ležící ve výšce 3800mnm je na dlouhou dobu nejnižším místem na naší cestě. Jsme ubytováni v poměrně luxusním a velkolepě vyhlížejícím hotelu. Užíváme si svobody západních turistů a do recepce o rozměrech nádražní haly vjíždíme na kolech. Ovšem nezdá se, že by to kohokoliv z personálu nějak vzrušovalo. Drobné dívky zaměstnané k přenášení zavazadel hostů se ztrácejí pod našimi vaky, ale srdnatě odmítají pomoc a vyvlečou naše zavazadla až do pokojů v patře. Na rozdíl od nás se u toho ani nezadýchají.

Ráno následuje povinná prohlídka druhého největšího tibetského kláštěrního komplexu s uspávacím výkladem našeho tibetského průvodce a s veřejnými splachovacími toaletami. Ze Shigatse pokračujeme na kolech vesničkami k sedlu s legračním názvem Tra La a se stejne legrační výškou 4000m – tak směšně nízko přeci žádné pořádné sedlo ležet ani nemůže, že ano? Protože je to jedna z nejdelších etap,100km, zastavujeme cestou v „kavárně“ u silnice a užíváme místní pohostinnosti spočívající v plechovkové coca-cole a kulečníku. Ke konci etapy opět zesiluje protivítr a tak po necelých 6ti hodinách s úlevou dorážíme do tábora postaveného na louce ve výšce 4200m.

Fotíme idylické momentky kol a pozadí šmolkově modré oblohy a netušíme, že z druhé strany Himaláje husté sněžení způsobuje tragédii na treku kolem Anapuny. Sedmý dnes nás čeká sedlo Yulong La ve výšce 4500m. Cestou, za sice krásného, ale mrazivého počasí, potkáváme na nekonečně se táhnoucí silnici jen několik koňských povozů. Silnice začíná stoupat a zhruba po dvou hodinách se mohu kochat pohledy ze sedla. Převlékám se do suchého trička a na sjezd beru další mikinu, goratexy a teplé rukavice. Silnice nejprve strmě klesá v několika příkrých serpentinách, ale pak se narovnává po náhorní plošině. Ke konci etapy začíná cesta dokonce stoupat až na konečných asi 4100mnm. To už goratexy jdou zase dolů a poslední část do tábora dojíždím opět nalehko s propoceným tričkem. Táboříme v malebném údolí vedle vesnice u říčky, nad kterou si místní natáhli šňůry s barevnými modlitebními praporky. Během několika minut jsme my a naše kola hlavní atrakcí pro děti z vesnice. Protože se děti chtějí svézt, ale jsou tak malé, že nemají šanci dosáhnout na šlapky, provozuji na svém kole s nosičem asi půl hodiny cyklistické taxi kolem tábora Nakonec rozdáváme dětem nějaké sladkosti a s poměrně brzkým západem slunce – kvůli okolním horám – padá teplota o desítky stupňů a tím končí i dětské odpoledne.

Osmý den nás čeká výškový rekord v podobě sedla Lhakpa La s nadmořskou výškou 5.250m. Vyrážíme opět brzy, ještě než do tábora zasvítí slunce, takže nohy a ruce rozmrzají až cestou na sluncem zalitých částech cesty. Zde předjíždíme čínského cyklistu putujícího na rozdíl od nás se všemi věcmi, na těžko. Silnice vytrvale stoupá a kyslíku ubývá. Ke konci se už silnice jen kroutí ze strany na stranu a vršek průsmyku se zdá nekonečně daleko. Kvůli kašli – následek dýchání pusou v důsledku nosu ucpanému krvácením – se mi špatně dýchá a tak výjimečně přenechávám tuto horskou prémii dánskému maratonci Torbenovi a dorážím na pár minut po něm. V této výšce je už poměrně citelná zima, tak rychle teplý džus z doprovodného auta, na sebe goratexy, udělat fotku a hurá dolů. Celkem významnou motivací je vidina studeného piva a teplé sprchy v hotelu ve městě Xegar, kde končí dnešní etapa. Kvůli mnoha zastávkám na jídlo a hlavně na focení dorážíme do města nastejno s čínským cyklistou.

Devátá etapa je víceméně po rovině a vede do tábora 10km za městečkem Tingri. Bohužel v rovinatém závěru etapy se rozfouká tak silný protivítr, že by snad i bylo lepší jet do kopce. Tingri je vlastně jen jedna ulice procházející středem města lemovaná obchody a restauracemi. Je znát že Tingri je významným obchodním místem pro Tibeťany z vesniček rozesetých po širokém okolí. Dostane se tu vše potřebné, včetne solárních vařičů vody. Vypadají sice na první pohled jako amatersky vyráběné satelitní antény, ale fungují spolehlivě a zdarma.

Tingri je hlavní výchozí bod pro cesty k Everestu a Cho Oyu. A také je podle průměrných teplot nejchladnějším místem na naší trase, což se potvrdí hned následující noc, kdy teplota i ve stanech klesá pod -5C.

Ráno nakládáme kola na náklaďák a sebe do mikrobusu a přesouváme se po nezpevněných cestách a přes brody k Everestu do vesnice Rongbuk. Dorážíme pozdě odpoledne a tak rychle skládáme omlácená kola a zdoláváme necelých 20km po rozbité nezpevněné cestě do základního tábora Everestu ve výšce 5100mnm. Dál to už na kolech opravdu nejde a tak nastávají fotografické orgie kdy se nemůžeme nasytit úžasnými pohledy na nejvyšší horu planety na pozadí šmolkově modré oblohy a zalité sluncem. Přespáváme v prosté ubytovně bez tekoucí vody, nazývané přesto hrdě Rong Bu Hotel. Inu na dohled od Everestu platí jiná měřítka.

Ráno navštěvujeme malý ale krásný klášter Rongbuk. Je to prý nejvýše položený klášter na světě, ve výšce těsně nad 5tis. mnm. Určitě však jediný s takovým výhledem na Everest. Část skupiny se rozhoduje k návratu po vlastní ose. Dílem je rozhodnutí motivováno zoufalým stavem kol po celodenním natřásání a otloukání na korbě náklaďáku, na což si některé karbonové rámy odnesou nepěknou vzpomínku v podobě proraženin, k nelíčenému zoufalství majitelů kol. Já mám na kole jen odřenou vidlici a utržený kabel od počítače, nic vážného. Opět se ukazuje správnost volby relativně levného a hlavně odolného a jednoduchého kola do těchto podmínek. Já sám vystupuji z náklaďáku a pokračuji na kole po prašné cestě typu „vlnitý plech“ zhruba v polovině zpáteční cesty u sedla Lamna La, když náklaďák zůstává stát na cestě zablokované dvěma landcruisery po čelní srážce. Systém jízdy v nepřehledných zatáčkách velí řidiči zatroubit před vjezdem do zatáčky, aby byl varován případný řidič v protisměru. Pak zavřít oči, odříkat modlidbu a jet... Slabé místo tohoto systému je ovšem zřejmě v situaci, kdy zatroubí oba řidiči zárověň, a tudíž se navzájem neslyší. Za těch 1000 km po Tibetu jsme naštěstí byli svědky pouze této jediné, navíc drobné nehody. Bylo to navíc v celkem malé rychlosti, takže obě auta zůstala po drovných opravách provozuschopná, jen se škodami na plechu a světlech. K vidění ovšem jsou i vraky aut hluboko v roklích. Zřejmě případy, kdy byla použita nesprávná modlitba. V zásadě se však dá říci, že v Tibetu se jezdí celkem pomalu a provoz je ještě řídší než už tak řídký vzduch, takže cyklista se na tibetských silnicích nemusí cítit v ohrožení.

Nocujeme v táboře za Tingri opět na stejném místě jako předevčírem. Před námi je dvojice pětitisícových sedel Lalung a Thang La. Abychom nemuseli kempovat ve velké výšce mezi sedly, přijímá se rozhodnutí přesunout se jen 60km před sedla a pak je obě překonat během jednoho dne. Krátkou etapu končíme brzy po obědě a využíváme čas k odpočinku na slunci, sušení spacáků, a oblečení. A i když je to náš tábor v nejvyšší výšce – 4.600m – nepatří k nejchladnějším.

Sedlo Lalung není samo o sobě nijak zajímavé, ale otevírá se tu krásný výhled na vrchol osmitisícovky Shishapangma. Pak krátký sjezd mezi sedla a konečně stoupání na poslední pětitisícové sedlo Thang La. Od teď už to půjde jen dolů, celkem je před námi až do nepálské nížiny sjezd 4500m! Po začátek sjíždíme jen 900m a kempujeme ve výšce 4250mnm. Jelikož již nejsme v tibetském srážkovém stíhu Himaláje, ale na straně přivrácené k Nepálu, odpoledne se nám prvně zatahuje doposud modrá obloha a sněhová bouře během několika minut zasypává tábor i kola sněhem.

Čtrnáctý den začíná ještě mrazivě, ale je před námi sjezd 2000 výškových metrů, během kterých se ze zasněžených kopců přesunemne do mírného klimatického pásu s bujnou vegetací. Na oběd dorážíme do hraničního města Zhangmu, kde v hotýlku čekáme do druhého dne na vyřízení hraničních formalit.

Brzy ráno jsme i s koly ve frontě pěších turistů čekajících na otevření hraničního přechodu do Nepálu. Hranici tvoří řeka, přes kterou vede hraniční most. Na Nepálské straně je naprostý chaos a místo pasové kontroly si dáváme čaj. Čínská asfaltka mizí a na dlouhou dobu ji střídá bláto, prach a kamení Tady mám jediný defekt za celou dobu, trn v zadním kole. Sjíždíme údolím podél řeky postupně až do údolí pouhých 500mnm odkud začíná poslední stoupání, celkem 1100m v kuse do města Dulikhel. Stoupání je značně znepříjemněno silným provozem, hlavně náklaďáky a autobusy se starými neseřízenými naftovými motory zahalují cyklisty oblaky černého kouře. Poslední ze skupiny dojíždí až za tmy, ale odměnou všem je ubytování v krásném horském hotelu s luxusní večeří a ráno s neuvěřitelnými výhledy na pohoří Himaláje přímo z postele.

Poslední den a zbývajících 30km do Kathmandu už jedeme náklaďákem, neboť provoz je s každým kilometrem hustší a cestou není už nic zajímavého k vidění.

Itinerář:

Prvni 2 dny aklimatizace ve Lhase, 3.600m, návštěva paláce Potala.

Cesta:
1 den: 85 km víceméně po rovině, nastoupané převýšení 200m, tábor ve stejné výšce jako Lhasa, 3.600m.
2 den: Překonání prvního sedla Khamba La ve výšce 4.800m, nastoupané převýšení 1340m, 75km a 5:30 hodiny jízdy, kemp ve výšce 4.400m.
3 den: Jen 46 km a převýšení 600m, první sedlo těsně nad 5tis m - sedlo Karo La, kemp ve výšce 4.560, celkem 3hod jízdy.
4 den: Odpočinkový den, jen 62 km, 2:30h jízdy, nastoupáno 370m, sedlo Simi La 4.330m, hotel ve měste Gyantse ve výšce 4.000m.
5 den: 97km, 3:46 hod, nastoupáno jen 100m, hotel ve městě Shigatse ve vysce 3.800m.
6 den: Nejdelší den, 101 km, 5:50 hod, nastoupáno 750m, sedlo Tra La 4tis m, kemp ve výšce 4.200m.
7 den: 64km, 3:05hod, nastoupáno 500m, sedlo Yulong La 4520m, kemp 4.100.
8 den: 78km, 5:08hod, nastoupáno 1222m, nejvyšší sedlo Lhakpa La 5220m, hotel ve městě Xegar 4.360m.
9 den: 76km, 3:30hod, nastoupáno 330m, kemp 10km za Tingri ve výšce 4.365m, v závěru cesty silný protivítr.
10 den: Přesun autem do Rongbuk, 5.000m, na kole do basecam Everest 5.200m, 16,5km, 200m převýšení.
11 den: Část cesty z Rongbuk do sedla Lamna La autem, pak 42km do kempu u Tingri, velmi špatná prašná cesta typu "vlnitý plech".
12 den: Přesun před sedla Lalung a Thang, 59km, 2:53hod, nastoupáno 375m, nejvyšší kemp 4.600m.
13 den: Přes sedla Lalung 4.990m a Thang 5.120m, 59km, 3:24hod, převýšení 750m, sjezd 900m za silného protivětru, kemp 4.250m, sněžná bouře.
14 den: Sjezd 2000m dolu, z 4.200 do 2.200, hotel v hraničním městě Dzang Mu, 62km, 2:13h, převýšení 300m.
15 den: 99km, 5:23h, největší převýšení 1.700m, luxusní horský hotel ve výšcě 1.600m ve městě Dhulikhel.
16 den: Autem 30 km přesun do Kathmandu.

CELKEM: 1030 km, 51:40 hod jízdy, celkové nastoupané převýšení 8.750m.

Zpět na hlavní stránku

Další informace: karel@praha.cz