Vrátili jsme se přes Oš do Biškeku, a odtud malým soukromým autobusem ("maršrutka") jsme během 4 hodin přejeli k velikému slanému jezeru Issyk Kul (160 x 60 km). Našli jsme yacht klub, kde jsme měli domluveno zapůjčení plachetnice, ale byly před námi dvě překážky: jednak cena za půjčení plachetnice. Původní požadavek byl $100 na den. Nakonec se nám podařilo domluvit cenu $300 za 5 dní. No a vzhledem k tomu, že jsem si s sebou na horolezeckou výpravu nebral kapitánský průkaz, tak byl trochu problém s tím, že Sergej - majitel lodí - trval na tom, že s námi musí jet někdo z jeho posádky. Minimálně prý než poznáme nebezpečné mělčiny a než oni se přesvědčí, že jsme schopni loď zvládnout
A tak první den jsem vyrazili jenom do vedlejší zátoky. Loď řídil kapitán Alex a pomocník John. "John" je zřejmě v ruštině označení pro plavčíka, kuchařku, pokojskou a služku v jedné osobě. Kapitán Alex pak referoval admirálu Sergejovi že naše námořnické schopnosti se příliš neprojevily. To je pravda. A ani nemohly. Celý den jsme dělali akorát tak náklad. Další den jsme se tedy prvně vzbouřili, nechali Johna na břehu - k jeho veliké nelibosti, neboť to pro něj znamenalo, že místo plachtění bude makat na přestavbě yacht klubu - a vyrazili na skutečnou plavbu. Velel opět kapitán Alex, ale tentokráte už se nemohl bránit tomu abychom také přiložili ruce k lanům a plachtám. S kapitánem na palubě ale stejně moc legrace nebylo, protože kromě manévrů, kde nutně potřeboval další ruce, nás ke kormidlu nepustil. A jakmile se zvedl trochu lepší vítr, šly naše plachty dolů, až na bouřkové oplachtění, a zážitky žádné. Tak jsme během dvou dnů dojeli na nejvzdálenější místo naší plavby. Alex vždy večer odejel přespat domů a ráno se za námi opět po břehu vracel.
Měli jsme ho na palubě tak akorát dost, a když třetího dne ráno k našemu překvapení přišel zase s Johnem (asi se trochu nudil, že si nemá přes den s kým popovídat) došlo z naší strany ke vzpouře. Rezolutně jsme prohlásili, že pokud má jet i John, tak my se vracíme autobusem a loď si mohou nabouchat za uši! Alex tvrdil, že John nebude na nic sahat a s lodí pojedeme my. Jenom pro případ, že by se něco dělo, ho chtěl mít s sebou (asi už měl mizera předpověď počasí, ale neřekl nám ji!). Na to jsme mu neskočili, protože jakmile by byli na palubě oba, už bychom se nedostali ke kormidlu vůbec. Z patové situace vedla jediná cesta ven: telefon admirálovi! Alex mu přetlumočil krátce náš postoj, chvilku poslouchal, pak zavěsil a pravil, že můžeme jet sami! Že on se vrací s Johnem autobusem. Vítězství bylo naše!!
John, který celé ty skoro dvě hodiny dohadování a hledání telefonu seděl na bobku a držel vázací lano od lodi, jakmile se dozvěděl že nejedou, v ten moment hodil lano do vody a s kapitánem Alexem se na patě otočili a odkráčeli. Osud lodi, o kterou se ještě před chvílí strachoval jako o vlastní, mu byl v tu chvíli zcela ukraden.
Na nic víc jsme nečekali, zachytili odplouvající loď a okamžitě vypluli vstříc novým zážitkům, tentokrát už pod vlastním velením. Co nám Alex s Johnem neřekli, byla změna počasí. Zatímco dosud mělo počasí víceméně stabilní vzorec, ráno hezky, přes den vznikající oblačnost, a pozdě odpoledne bouřka nad horami na pobřeží, to celé celkem s minimálním vlivem na otevřenou vodu. Trochu větru a malinko deště. Tak toho dne tomu mělo být jinak.
Už dopoledne se zatáhlo a druhá strana jezera vzadu na pravoboku měla barvu olova. Asi během dvou hodin nás dostihla bouře. Plachty jsme stihli akorát tak včas sundat a vyměnit bouřkovou kosatku, když přišel prví poryv. Za chvíli začalo pršet a to už začalo i pořádně foukat. Během necelých pěti minut se úplně otočil nejen vítr, ale i směr vln. Vzhledem k našemu kurzu jsme měli vítr i vlny zezadu. Loď docela slušně letěla. Během hodiny jsme urazili stejnou vzdálenost jako předchozí den za celé odpoledne. Pak se vítr zklidnil, vysvitlo dokonce slunce. Během minuty bylo úplné bezvětří. Tomáš chtěl otevřít láhev červeného na oslavu toho, že máme bouři úspěšně za sebou. Ale já jsem to zarazil, protože jsem měl tušení, že to nebylo ještě úplně všechno. Rozhodl jsem že se zkusíme pomocí přídavného motoru přiblížit k pobřeží, kde byla zátoka pro kotvení a tím i cíl naší dnešní etapy. Jenomže motor se samozřejmě právě v tomto okamžiku porouchal. Vytrhlo se startovací lano. Tomáš s Rudou sundali motor a vzali ho do kabiny kde ho rozmontovali a konstatovali že o nářadím co bylo na palubě nemohou opravit.
Byla to opravdu jenom přestávka. Trvala akorát tak dlouho abychom si stihli pohrát s motorem, otevřít konzeru tuňáka, nakrájet chleba, rajčata a cibuli, a spolykat první sousta…. A pak jsem na horizontu uviděl bílé vrcholky zalamujících se vln. Tomášovi, co byl v tu chvíli u kormidla, jsem jen řekl, aby si už ani nezapaloval právě ukroucenou cigaretu, a než jsem si stihnul převléct moirové oblečení a přes něj goratex, byli jsme v tom. Vítr byl přesně zezadu a hodně prudký. První poryv udělal Tomášovi z plachet "motýlka", ale síla větru byla taková, že bylo jasné, že hlavní plachta musí okamžitě dolů. I bouřkovou kosatku jsme museli skoro úplně povolit, aby brala co nejméně větru, takže byla před lodí nafouklá a vystrčená skoro jako malý, nedospělý spinakr.
Dokud jsme byli na volné vodě tak to šlo, ale směr větru i vln nás hnal na velikou mělčinu, zabíhající hluboko do jezera, před kterou byla zátoka, místo našeho dnešního kotviště. Manévrování na bouřkové kosatce mezi mělčinami u vjezdu do zátoky za sílící bouře bylo asi vrcholem našich adrenalinových zážitků. Promočený Tomáš se držel upínacích lan před stěžněm a hlásil nebezpečné mělčiny, Ruda zápasil s kosatkou a já jsem od kormidla tomu divadlu dával dojem řízeného procesu.
Po překonání pásu mělčin byl vjezd do bezpečné zátoky byl asi o 100 metrů výš proti větru. Nezbylo než přejít na křižování proti větru a ten chybějící kus nastoupat. Vítr byl tak silný že hrozilo každou chvíli roztržení té jediné plachty, která nám umožňovala lodí manévrovat. Ale neměli jsme na vybranou, pokud jsme chtěli do zátoky, museli jsme udělat obrat proti větru. Vybrali jsme příhodnou chvíli mezi poryvy, a otočili se přídí proti vlnám. Divadlo dostalo další dimenzi. Ostře naproti větru se jet nedalo, to se loď prakticky zastavovala a propadala bokem po větru. A bokem k větru se už vůbec jet nedalo, protože to hrozilo že nás vlny převrátí. Bojovali jsme tak asi půl hodiny, ale po třech obratech jsme vybojovali sotva 15 metrů proti větru. Bylo jasné že si koledujeme o průšvih. Pokaždé když se loď propadla po větru hrozilo jak roztržení plachty poryvem, tak nebezpečí převrácení od vln. A navíc jsme ztratili těžce vydobyté metry proti větru.
Když bylo jasné že to takhle nepůjde, zavelel jsem opět k obratu po větru a pustili jsme se podél pobřeží do velké zátoky těsně před mělčinou. V dalekohledu to vypadalo ze tam jsou nějaké stěžně, tedy že by se tam mělo dát zakotvit.
Nakonec to opravdu dopadlo tak jak jsme očekávali. Náš původní cíl - bezpečná zátoka kterou nám vybral pro kotvení nás kapitán Alex při cestě tam, byla jenom nouzovým kotvištěm ve srovnání s komfortem a bezpečím velké zátoky, kde bylo několik mol k zakotvení a dokonce i malý yacht klub s jednou plachetnicí - fungovali spíše jako půjčovna vodních skútrů - ale ochotně nám opravili porouchaný přídavný motor.
Další den, po návratu na základnu, jsme byli samozřejmě za hrdiny, protože admirál Sergej už v duchu odepsal půjčenou loď, a pokud snad bychom se vrátili, tak jen s rozervanými plachtami a ulomeným kýlem…
| Zpět na hlavní stránku | květen/červen 2003 |
| Další informace: karel@praha.cz |
Účastníci: Karel Umlauf, Tomáš Umlauf, Ruda Klíma |